Lidi 3.
aneb Cestování je série omylů, ale jeden je zajímavější než druhý - 3.díl
ŠALVAR Brno v roce 2001, 1. vydání, brož., 244 str.,9000 výtisků, 159.-Kč Ilustrace Adolf Born, ISBN 80-903011-2-6
Z recenze ROVNOSTI listopad 2001, Roman Burián
Světoběžnice a spisovatelka Milena Holcová se za těch šest let, co jí vyšla prozaická prvotina Nech tu děti a zmiz!, stala na poměry tuzemského knižního trhu docela populární autorkou.
...
Někdo kvůli poznání leze po knihovnách, někdo zase po horách či exotických zemích, v nichž se nepohybuje klimatizovaným autobusem vypraveným cestovkou, ale po svých či stopem. A to je případ právě Mileny Holcové, která hned na úvod své knížky pokorně a trefně říká: "Ráda bych vás touto knížkou přesvědčila, že právě pochybnosti jsou to nejcennější, co je možno se z cest přivézt."
Pro upřesnění: Milena Holcová tentokrát pokoušela štěstí v Keni, Tanzánii, Malawi, Zambii, Zimbabwe, Íránu, Pákistánu, Afghánistánu a na Kubě. Pokoušela štěstí proto, že soudě dle textu jí šlo několikrát opravdu o život. O to víc je pak osvobozující si o těchto zážitcích "jen" číst, koneckonců vše dopadlo dobře. Známe to - stejně jako stylizaci textu do humorně laděných cestopisných zápisků - z prvních dvou dílů "Lidí", takže je jasné, že to musí fungovat i tentokrát. Trochu smutné a trochu pikantní jsou pasáže o Afghánistánu: "Rukopis jsem odevzdávala začátkem září 2001, tedy těsně před teroristickým útokem na Spojené státy. Asi bych teď byla skoupější na informace o Tálibánu, kterých je všude dost a vzniklý prostor využila k osobním úvahám, i kyž ? koho by zajímaly? Názory uvedené v této knížce jsem však nezměnila," píše autorka.
Milena Holcová zjevně píše pro potěchu svou i pro potěchu a pobavení čtenářů, jichž, doufejme, není málo. Řemeslo ctí, talent má, autorskou zkušenost a styl také. Že se nedostane do čítanek jako zasloužilá autorka vysokého umění jí opravdu mrzet nemusí, v literatuře jsou důležitější věci.
Z recenze MF DNES 2.11.2001, Irena Přibylová
V šesti dosavadních knihách brněnské autorky Mileny Holcové se mluví především o cestování a vztazích mezi lidmi. Čerstvá novinka (Lidi, 3. díl) zavede čtenáře na střední Východ, do nitra Afriky a na Kubu. Ironická a sebevědomá Holcová nepíše cestopisy, je známá svým "jiným" pohledem. Cesta ji vedou k otázkám, co máme s ostatními lidmi na zemi společného a čím se naopak lišíme, případně jak a proč se s tím dá žít. Až doma u počítače se autorce vynoří témata, která zážitky z několika kontinentů spojí.
...
Kniha vznikla letos v létě a Milena Holcová do ní zařadila i zážitky ze své loňské cesty do Afghánistánu, Pákistánu a Iránu. "Ani slovo bych neměnila" nechala se slyšet po vydání knihy, když se zraky celého světa upřely na Afghánistán.
Co dnes známe z leteckých pohledů, to Holcová projela v doprovodu manžela a hodných lidí stopem. Tak jako tam se prý v životě nikdy a nikde nebála. Proč vlastně cestuje? Neptejte se ji: sama hledá odpověď ve svém psaní.
Z recenze Lidových Novin 10.11.2001
... Mozaika malých příběhů a subjektivně zabarvených popisů tří oblastí světa, které mají společnou jen zaostalost, vytváří velmi plastický obraz. !To nejzajímavější, co se dá v cizině potkat," píše autorka, "je všednost. Čím odlišnější od té naší, tím víc okouzluje." Jejím prostřednictvím může čtenář sledovat všední život v zambijské buši či v íránském městě. Všednosti se nedostává pouze v Afghánistánu, kde naše spisovatelka musela dramaticky prchat před milicemi Tálibánu.
Vypravování Mileny Holcové je o to zajímavější, že se neomezuje jen na popis očividné "všednosti" (místní doprava), ale snaží se podnikat v podstatě sociologické sondy k mnohem skrytějším fenoménům:dozvíme se třeba, jak vypadá intimita v Íránu, s jakými typy blbosti se lze na cestách setkat, nebo jaký mají Afričané vztah k práci. Sympatický je na knize fakt, že autorka nevnucuje vlastní interpretace a hodnocení zaznamenávaného ponechává většinou na čtenáři.
