Nakladatelství Šalvar

1. kapitola

Léto na polárním kruhu bývá hysterické. Ví, co všechno musí stihnout. O pár rovnoběžek víš, v Grónsku, už je zase skepticky klidné. Ví, že nic nestihne. Grónsko je výtvarné, zahalené do mužně elegantních decentních barev. Je bílé, šedé, nazelenalé, obklopeno modří. Vlny s bílými hřbety a strmé skály. Hory - nejohlazenější, protože nejstarší na světě, i hory tak rozeklané, že krájí nebe. Obnažené skály, jen při úpatí skromně zahalené mechem a nažloutlým lišejníkem. Ledové stěny. Labyrint nekonečných, klikatých fjordů, čvachtající tundra s lysinami skal, vzácně nízké křoviny, ještě vzácněji trsy otužilé trávy. Vzduch voní solí, řasami a sněhem.

Krajina, ve které si člověk víc než kde jinde uvědomuje počasí, prostor, velkolepost, výmluvné ticho. Variace na arktické téma budí respekt, přesněji, nahánějí hrůzu. Teplota moře kolem břehů, kde žije většina lidí, se pohybuje těsně nad bodem mrazu, hladina je i v létě potažená ledovou tříští nebo plovoucím ledem.

Jen pět grónských měst má víc než dva tisíce obyvatel. Kolem těch severnějších se několikrát denně z neurčité zdálky ozve hřmění, které kolísá, odráží se od skal, nemá jeden zdroj. Tvrdá prázdnota zvuk zesiluje a rozptyluje. Trvá s proměnlivou intenzitou asi pět minut. Je to vytí tisíců psů, kteří jsou na řetězech rozmístěni na okolních kopcích. Polehávají na skalách, urousaně a svěšeně čekají na první sníh, kdy budou zapřažení do saní a konečně se rozběhnou. Smrdí a nudí se. Tak vyjí.

Po kulatých oknech letadla teče studený déšť. Stroj se při letu hrozivě otřásá a pohupuje.

“… jak žebřiňák,” podotkne Jana.

Irena neodtrhne pohled od cínového prázdnoty, jen kývne. Obvyklý Janin fórek. Už se taky opakuje. Naposledy to použila, když letěly z Havany. Nebo to bylo z Caracasu? A není to fuk? Teď řekne, že kdyby to spadlo…

“… a tys přežila, tak máš můj souhlas, že mě můžeš sežrat.”

“Nápodobně.” Usměje se Irena.

V objetí smeček hodně na severu se na skalách drží také město Ilulissat.

Působivé místo, kde se pevninský ledovec v mohutných blocích štěpí do moře. Tři ulice, které mají jména. Dva supermarkety se stejným zbožím jako u nás. Rachotící přístav. Ve skalách dřevěné schody a žebříky. Domy balancují na chůdách a připomínají maringotky pouťových střelnic. Vyvažují grónskou barvoslepost. Oranžová vedle fialové, tyrkysová vedle blankytné. Tady se to snese. Tady je to úlevné jak pohled na pestré kravaty na konferenci funebráků. Před každým domkem se zmítá opršelá grónská vlajka nebo aspoň stožár. V zákulisí pohozené nářadí, sáně, plastové hračky, nikde žádné garáže nebo boudy na nářadí. Uklidí se to… až nasněží. Kanalizace vede v tlustých rourách po povrchu.

Jediné měkčí místo v závětří patří hřbitovu. A místo s nejlepším výhledem zabírá kostel.

Hned za městem nad skalami strmí ledové pohoří s tajemným pohybem, uvězněnými skálami, průrvami, propastmi, vnitřními vodopády a zmrzlými sněhy. Těžce šedé moře, s loděmi, které vedle bílé masy vypadají jako hračky do vany. Atomový chlad. Ticho čekající, že někde něco pukne. Nadčasová mlha. Nad tím krátké zachechtání, kráknutí.

Když se odštěpí kus ledovce, ostře zahřmí. Škunery prchají z dosahu vln. Kra se ve vodě přetočí na záda a pozvolna zklidní. Akustika je holá jako v koupelně. Světlo však člověku z jihu nepřipomíná nic. Kry září zevnitř. Blankytně modrá, jasná záře, která proráží i mlhu.

Irena s Janou jdou po kamenné stezce mezi lišejníky. Krok, čvacht, krok, čvacht. Míří do hotelu, kde mají internet. Odkládají ten okamžik už tři dny. Jenže už není, nač by se vymluvily.

“Bojíš se?” zvedá oči Jana.

Irena zavrtí hlavou. “Jsem s tím vyrovnaná...”

“Potřebovala bych poslat zprávu domů.”

“Tak jo. Pojďme.”

Luxusní hotelová hala, recepce, prosklené stěny rámující moře.

Jana k mailu sedá první, Irena stojí opodál.

“O Igorovi už to asi víte…” Jana se pomalu otočí.

“Kdy?”

“V pátek kolem poledne.”

V Irenině vědomí se na okamžik s výbuchem střetne několik rovin, pak je přehluší jediný pronikavý akord. Violoncello, racci, havrani. Pomalu zesilující vytí tažných psů. Za okny se mlčenlivě vznášejí kry, přestává dýchat. Něco v ní se pomalu štěpí a majestátně klesá ke dnu.

Mezi představou a skutečností zeje propast. Jako představovat si, že v plné rychlosti narazíte do zdi a pak do ní čelně narazit.

Jsou to asi dva roky, kdy stála nahá v Igorově kuchyni a v ruce držela pistoli. Vytáhl ji z igelitky. Hrdě. Jako poslední krok ke svobodě. Irena s respektem zbraň potěžkává a zkoumá, Igor neodolá a oběma rukama jí jemně hněte holý zadek.

Svoboda se někdy projevuje brutálně. Malá dírka ve spánku. Krev. Mozek na zdi… na stole vysvětlující dopis.

Tak to dokázal.

“Pomohla bys mně?”

“Ano miláčku, udělala bych to pro tebe.”

Irena čte svoji poštu bez zájmu. Stejně jí klávesnice před očima uhýbá a plave. Usilovně se drží rozumu. Snaží se jakoukoli myšlenkou zaplnit tu díru, která se v ní otevřela a hrozivě rychle se šíří. Co je člověku platné, že to čekal.

Kře, která se odlomí a zřítí do moře taky trvá, než najde stabilitu a s těžištěm hluboko pod hladinou se vydá na další plavbu.

“Neviděla´s moje pouzdro na brejle? Takový to doutníkový… do hajzlu.” Irena nervózně vyhazuje obsah baťůžku, zvedá z fotelu hotelové hosty, angažuje recepčního. Všichni ochotně hledají, ale nic nenacházejí. Jak by také mohli.

“Máš je v kapse,” upozorňuje tiše Jana. Pak Irenu manévruje na vzduch.

“Chceš být sama?”

“Ne.”

“Půjdeme k moři?”

“Jo.”

“Jak ti je?”

“Mám jakýsi vnitřní třas. Zvládnu ho.”

Jako novinářka, která jezdila hlavně do rizikových oblastí, musela se Irena naučit emočně vypjaté situace zvládat. Léty jí kolem těla narostl krunýř. Cynický humor, který občas pobuřoval, pragmatismus, věcnost. Hlavně se citově neangažovat. Nejsem tu od toho, abych objevovala nové pravdy. I těch starých je víc než dost. Občas spolupracovala s “Člověkem v tísni”. Čím víc však poznávala svět, tím míň smyslu nacházela v humanitární práci. Pošetilost soucitných. Na konci cesty obvykle rozdala všechno, co nezbytně nepotřebovala. Konkrétní věci do konkrétních rukou. Nemluvila o tom. Cítila, že stárne rychleji, než ostatní. Citově, duševně. Bylo jí dvaapadesát, vypadala na čtyřicet, ale občas se cítila na sedmdesát. Stahovala se, začala šetřit energií, pokud jde o lidi, byla čím dál vybíravější. Tušila, že bude brzo zralá na důchod. Zatím to neřešila. Nějak se živit musela a novinařinu uměla nejlépe.

Znovu stoupají po pěšině nad mořskými útesy. Drobně mží, je teplo.

Kry neplavou, ale majestátně se vznášejí v mlze. Působí neskutečně, mimozemsky. Ostří, hřebeny, hranice,… vše se akvarelově rozpíjí a měkne.

Pokud jde o Irenu, svět by se mohl v tomhle okamžiku zastavit. Vše podstatné bylo řečeno. Vše důležité skončilo. Imperfektum. S Igorem už nikdy nebude nic nového. Drobné, chvějivé gesto. Polibek na nárt opálené nohy, pohlazení po zádech, úsměv přes okraj hrnku, upozornění nohou pod stolem, noční přitisknutí těl…

Osamělost rozbíjí spíš gesta než slova. A nic neochromuje tolik jako okamžiky štěstí.

Pohled na těžké moře. Stojí vysoko nad vlnami, přesto je slyší. Jana se k Ireně obrací.

“Chceš se vrátit na pohřeb?”

“Ne.”

“Asi se to stejně nedá stihnout.”

“I kdyby se dalo.” Nechce být v krematoriu, kde bude spousta lidí, vládních věnců, proslovů, plačících žen. Netouží vidět zajíždějící rakev, po které zbude jen jméno a tituly. Kam by se postavila? Dopředu jako oficiální milenka? Ne. Svůj vztah tajili, nebude ho zveřejňovat ani teď. Dozadu? Mezi ostatní ženy, které ho milovaly? Stát v hejnu? Nepatřil žádné z nich. Jak by taky mohl? Člověk celý život patří jen sám sobě. A smrt to jenom potvrzuje. V umírání je každý beznadějně sám.

Surové detaily.

Tlumené hučení ohně se změní v lačné zařvání. Rakev puká. Igorovo napůl ochrnuté tělo se naposledy posadí. Pak se zhroutí. Oheň se zalyká. Lačně požírá vlasy, gesto, s jakým si povytahoval kalhoty, nejistý úsměv, který posílal za svým vtipem, talent, který ho sužoval, něhu, se kterou bral do dlaní ženské tělo. Jeho stud, lži, výmluvy, slabosti, závislosti. Jeho pravou ruku, která i na konci dokázala pevně stisknout.

Sedají v závětří do mechu. Pozoruji arktické panorama s určitým okouzlením. Ta pustota je skutečná, nebiblická, bez dramatických šelem. Žádná akce, žádný rozkacený živel. Jen totální lhostejnost. Evropské prázdno bývá nervózní, tady je naplněné smířením.

Kdy jsme přírodě v životě nejblíže? Jsou to jen okamžiky. Porod. Smrt. Orgasmus. Igor jednou prohlásil, že většina věcí v životě stejně není pravda. Možná ano. Irena se od něho učila nebrat pravdu moc vážně. Teď ji však přemohla.

“Právě mi došel význam slova nenahraditelnost.” Irenin obličej je klidný. Jako vytesaný. Jen se občas musí zhluboka nadechnout. Roztáhnout plíce a prokysličit krev. Dusí se smutkem, který jí stravuje už několik měsíců.

Jana jí podává balíček kapesníků: “Teď už můžeš.”

Pomalá, procítěná, nekonečně smutná španělská píseň v podání zastřeného altu Luz Casal

Lo eres todo  Jsi tím vším

Pokaždé, když vidím tvoji fotografii.

Objevím něco nového, co jsem předtím neviděla,

vyvoláš ve mně pocit, ve který už jsem nedoufala…

…Jsi moje střelka i můj průvodce, moje zkáza

Můj úspěch i moje štěstí,

Jsi moje smrt i vzkříšení

Moje odvaha i agónie…

Před Igorem by tuhle píseň považovala za srdcervoucí a na adresu Luz Casal by zřejmě prohodila něco ve smyslu, “no no!”

Teď sama nad sebou krčí rameny. Byla v tom svém nadhledu strašně hloupá.

Vracejí se domů. Nad obzorem se rozjasňuje. Slunce nezapadá, jen se kloní nad hladinu. Světlo se soustředilo do oslnivého pruhu, ledové hory se zaleskly, až bolí oči. Nebe přechází v sírově žlutou. Nad ní fialové mraky, pod ní bílé moře. V něm se co chvíli zaleskne černý hřbet velryby. Zima proniká pod vesty i bundy. Štípe, prokusuje se až ke kostem. Bolest a vůně ledu vrací k životu. Začíná pršet. Od země do obličeje. Voda pod nohama, na obzoru, ve vlasech, v očích. Netečnost a elegance. Příroda vítězí a je jí to jedno.

Kousek od břehu dva rybáři na loďce vytahují ryby. Na laně, asi v metrových intervalech placatá ryba. Jsou jich desítky. Jeden rybář úlovky stahuje z háčků, druhý jim usekává hlavy a hází je na palubu. Oba stojí po kotníky v krvi. Zbytky smetají do moře, kde se na ně vrhají racci. Z dálky připomínají hejno much nad mršinou. Mezi chechot a křik z lodi se prodírá melodie z tranzistoráku. Právě hrají Je´t aime.

Jana se na Irenu obrátí s opatrným úsměvem labužníka. Všimla si? Ocení to? Irena jen přikývne.

Nemusí spolu mluvit, rozumí si neverbálně.

Irena věděla, že se v Grónsku dozví o Igorově smrti, chtěla mít Janu vedle sebe. Nikoho jiného by nesnesla. Teď cítí, že anestézie šoku přestává působit, místo bolesti ji zaplavuje únava. Sotva tahá nohy, sanice vykloubené od zívání. Potřebuje si sednout, lehnout, rychle. Usnout. Spát. Zítra se uvidí, co dál. Zítra bude neděle, ach bože. Neděle v Grónsku není zrovna rozptylující.

Málokdy člověk v zabydleném světě narazí na něco tak pustého, jako je grónská náves v neděli. I psi tichnou.

V dosahu mořského zálivu skromně postává kostel. Každou neděli dopoledne se k němu kolébají svátečně oblečení domorodci na krátkých, křivých nohách.

Cizinky postávají opodál.

Kostel v Ilulissatu je dřevěný, čistý, zvenku natřený na hnědo, zevnitř na bledě modro, do okolní krajiny dokonale zapadá. Interiér je seversky klidný, nezdobný. Jsi věřící? Dobře. Nejsi? Taky dobře.

Nikde není kapka krve, hřeby, šípy, slzy. Mihotání živých svíček, tabule s čísly žalmů, lavice, modlitební knížky. Jako jediná dekorace ze stropu visí dřevěný model lodi. Kazatelna na třech schodech a obrovská okna, za kterými je vidět moře s velebnými krami. Lepší kulisu si lze sotva představit.

“Takovou střízlivost jsem v božím stánku ještě neviděla.” šeptne Irena uznale.

Jana se jen pousměje.

“Já se tady snad dokonce useberu?”

Jana mírně zavrtí hlavou. To by ji nesměla znát.

Po stezce spěchá paní farářka s varhaníkem. Oba Inuité. Farářka si před vstupem do chrámu s gustem odchrchlá a vyčistí nos.

Sedají si do poslední lavice. Před nimi řady čistých, nažehlených, soustředěných domorodců. Ti starší mají brýle a někteří naslouchátka.

Farářka čte bibli v grónštině, varhaník se špatně chytá na narážky. Dav pěje až usedavě falešně. Jana přemáhá úsměv, vrhne kosý pohled na Irenu. Místo očí v sloup však narazí na hrnoucí slzy: “Musím ven.”

Proboha snad ne sentiment! Sedá si na lavičku zády ke kostelu a pozoruje plovoucí kry. Igor se sentimentu nebál. Jeho scénáře vždycky žbluňkaly citovostí. Četla je s podezíravě přimhouřenýma očima. Nakonec ji přesvědčil. Nebyl v tom kalkul. Věděl, že se občas pohybuje na hranici kýče. Riskl to. Prostě proto, že nemohl jinak.

Ticho, až je slyšet šustění havraních křídel. Další falešně zpívaný žalm. Dokonce nějaký otužilý skřivánek. Irena nevzlyká, ani se nebrání slzám. Neutírá je, neposmrkuje. Smířený, klidný pláč.

Má ráda hrany, kdy se emoce lámou do svého opaku. Důstojnost veselí, krása ve smutku, uklidňující bolest, stud ve slávě. V téhle drsné, klinické přírodě je pochopení takových zlomů na dosah. Přesně tady ji smířeně napadá, že smrt není zánik a věčnost není prázdnota. Cítí úlevu. A žádný církevní dabing k tomu nepotřebuje.

“Víš jak se pozná osudová láska?”

“Taková ti na začátku připadá každá, ne?”

“Možná. Ale skutečně osudová láska trvá až do smrti. Nepomíjí.”

“Co když se změní v nenávist?”

“To je jen druhá strana stejné mince.”

“Takže v životě můžeš potkat jen jednu?”

“Ne. Myslím, že dvě až tři. Mohou klidně existovat vedle sebe.”

“Ještě záleží na tom, jak to berou ty protějšky.”

“Ne. Na tom naopak vůbec nezáleží.”

Srpnová noc v Grónsku nepřichází náhle. Na konci dne se můžete procházet a pozorovat, jak pozvolna šediví a stárne. Irena jde k moři. Z tónu, jakým to oznamuje, Jana chápe, že tentokrát chce být sama.

Večerní krmení psů v okolních kopcích vyvolalo mexickou vlnu vytí.

Irena sedá do závětří na lavičku, z mlhy nad mořem se noří hypotetické kry, které během dne těžkopádně změnily pozice o desítky metrů. Skotský hrad, sídlištní panelák, plovoucí jeskyně. Zbytečné troubení na jediné osvětlené křižovatce. Přibatolilo se opuštěné štěně. Irena je bere do náručí a drbe za ušima. Možná poslední něha, které se v životě dočkalo.

Vzpomněla si na Davida.

“Myslíš, že jsem slepej?”

“Nemyslím.”

“Kdo to je?”

Překvapený pohled narazí na upřený pohled. Chvíle váhání mezi milosrdnou lží a zraňující pravdou. Kalkulace? Ne, to ne.

“Igor…”

“Ten scenárista? Není trošku starej?”

“Je. Senilní, impotentní, dementní…”

“Ireno!”

“Tohle nemá cenu.”

“To opravdu nemá.”