Nakladatelství Šalvar

13. kapitola

První patra doslova vybíhá. Zuřivost ji nese do výšin s řídkým vzduchem, kde je věčné ticho a kde je všechno zmrzlé, kromě rudých kol, která jí zastírají výhled. Zatímco očima přejíždí jmenovky, v duchu odříkává repliku z nějaké hry: A z tebe, můj kamenný anděli, z tebe bude štěrk na cestu k latríně… Ve třetím patře musí ubrat. Jestli bydlí až nahoře, tak mě vážně klepne. Ve čtvrtém konečně uvidí dveře se správným jménem. Opře se o zábradlí a čeká, až se vydýchá. Teď potřebuje být klidná. Žádný frajtr na buzerplace, ale ledová královna. Rozhlíží se. Rohožka před dveřmi unaveně šeptá Welcome, ale sotva to může myslet vážně. V paneláku už dlouho nebyla. Špinavá okna, na chodbě vyřazený nábytek. Nikde ani živáčka, ale páchne to tu cibulí,starým papírem a zatuchlinou. Jako kdyby se sama budova zdráhala uvěřit, že musí sloužit ještě dalších padesát let.Tak. Dekomprese skončila. Zhluboka se nadechne jako gymnastka před cvičením na bradlech. Odhodlaně stiskne zvonek.

Chvíle ticha, nějaké hrabošení, už se nadechuje, že nástup umocní zaklepáním, když se dveře otevřou. Stojí v nich rozcuchaná holčička v pyžamku.Marcela polkne. Věděla, že Vilma nežije s žádným chlapem, s dcerou nějak nepočítala. Hned se však vzpamatuje.

„Máš doma maminku?“

„Ano.“

„Můžeš mi ji zavolat?“

„Ale mamince je špatně, šla si lehnout.

Jistě, nejspíš si někde přihnula a teď to s ní seklo. Na děcko kašle.

„Aha? A pustíš mě na chvilku dál?“

„Já se musím zeptat.“Róza odchází, Marcela nečeká a vstupuje do předsíně.Rozhlíží se jako žena najatá k dezinfekci prostor.„Kdo to je?“ zevnitř se ozval tón, který by se hodil k zanícené vědkyni, pracující na převratném projektu. Marcela postoupí k otevřeným dveřím, rozhlíží se po pokoji. Obývák se skvrnami na stěnách, prosezený gauč, oblýskané čalounění, nejspíš, jak si do něho holčička utírá prsty upatlané od banánů. Kristepane, kampak asi odložila svoji maringotku?

V křesle v rohu konečně zahlédne schoulenou Vilmu. Je v županu a skutečně nevypadá zdravě. S námahou vstává, jen pokývne. Polekaně nevypadá, ani nenávistně. Spíš unaveně a odtažitě. Na takovou iniciativu se nenachystala, i když je jí jasné, že svazkem Ericha Fromma v ruce by nikoho neoblafla. No dobrá, ať to máme co nejrychleji za sebou.Herečka vstupuje, zouváním se nezdržuje.

„Róziku, běž do svého pokoje, ano?“ Vilma si znovu vyčerpaně sedá, ukáže na vedlejší křeslo.

Marcela zavrtí hlavou: „Nezdržím se.“ Ve skutečnosti je situací trošku zaskočená, ale přece teď nevycouvá. „Doufám, že za peníze, které jste na té špinavosti vydělala, si tady aspoň vymalujete,“ řekne mile.

Vilma se otáčí a chladně jí hledí do tváře: „Jen si poslužte.“

Herečka stiskne čelisti. Něco tady nehraje. Ten tón zní výsměšně, pohrdavě. Potřebuje chvilku, aby ho vstřebala. Nadechne se a tiše vysvětlí: „Podrazila jste mě.“

Vilma se zatváří ale no tak nepřehánějte. Marcela si okamžitě začne připadat jako pradlena v zařízlé podprsence. Zatmí se jí před očima. Nevěřícně zakloní hlavu. Cítí, jak se kolem ní začínají stahovat kola absurdity. Rukama se opře o desku stolu: „Dochází vám vůbec, jakou pra-sár-nu jste udělala?“

Oči jako křemen. Mlčení. Dokonce pousmání.

Vilma ve svém životě už viděla hodně podrážděných, triumfujících tváří, ale tak nenávistné nosní dírky aby pohledal.„Potřebujete ukázat, jak jste in-ves-ti-ga-tiv-ní?!! Komu lezete do zadku? Šéfům? Čtenářům?“

Žádná obhajoba, vysvětlování. Jen poklidné sledování gejzírů zášti. Cosi jako potlačované zívnutí: „Problém je v tom, že byste ráda vypadala lepší, než ve skutečnosti jste.“

Marcela se od stolu pomalu narovnává, připomíná obelisk vztyčovaný pomocí lan. „Vlezla jste mi do života jako kuna do kurníku a máte pocit, že je všechno v pořádku? Říká vám vůbec něco pojem soukromí?!“

Vilma kývne: „Právě mi do něho vstupujete. Necítím se nejlíp.“

„Jo tak!! Vy máte právo na soukromí, a já ne? Víte co? Běžte do hajzlu!

„Rozumím, ale teď už…“

„Rozumíte leda prd!“

Vilma se postaví: „Fajn, fajn, fajn. Skončila jste? Je mi vážně blbě. Mohla byste už odejít?“

Marcela ztuhne. Nevěřícně vydechne: „Vy mě ještě ke všemu vyhazujete?!“

Vilma zjevně přemáhá bolest, která zoubek po zoubku klesá až k hranici snesitelnosti. Otevírá dveře do předsíně: „Řeknu vám to nejzdvořileji, jak umím. Vypadněte.“To slovo v malém prostoru vybouchlo jako rachejtle. Teď už se mohlo říct cokoli.

Marcela vyvalí oči a zasyčí: „Co si o sobě myslíš? Ty… ty zatracená mrcho!“

Vilma se předkloní, obličej se jí zkroutí bolestí. Zasténá.

„Co to na mě hraješ?“

Vilma klesne na kolena, drží se za břicho.„Co to…? Co?“Vilma se zhroutí na koberec. Obličej zkřivený.„Proboha… co je vám?“

„Zavolejte sanitku. Dělejte něco. Prosím… sanitku…“¨

Marcela se k ní bezmocně sklání. Zbytek je věcný a velice rychlý. Zmatek beze slov. Vilma bojuje s bezvědomím, Marcela v panice vytahuje mobil. Těch deset minut, než přijeli, proběhlo v příkladné panice. Bušení na sousedy, někdo dolů běží otevřít a čekat, Marcela se jen bezradně snaží nepřekážet.

Sténající Vilmu okamžitě naložili a s houkáním odjeli.Stojí ve vchodu do paneláku a snaží se vzpamatovat.Představovala si scénu biblického hněvu a kajícnici se šrámy od důtek a zatím… Snad jsem tomu nepomohla, proboha? Taky mohla něco říct. Ne, nemohla. Nepustila jsem ji ke slovu. Do prdele!

Konsternovaně hledí na mokrou silnici ještě chvíli poté, co přestala slyšet houkání. Zapne si kabát, zkontroluje, že nahoře nic nenechala, a chce odejít, když se ještě naposledy ohlédne.Ztuhne. Za prosklenými vchodovými dveřmi sedí v pyžamku uplakaná holčička. Na okamžik zavře oči a přeje si, aby se obraz rozplynul. Trik však nefunguje. Když je otevře, Róza tam pořád je.Zapomněla na ni. Úplně ji vytěsnila. Proboha. Takhle ji tu přece nemůže nechat, ještě musí honem někoho sehnat.Opatrně k uzlíčku nervů přistoupí. „Nebreč, pojď, zavedu tě domů a počkáme, než někdo přijde.“V předsíni se co nejjemněji zeptá: „Kde máš tatínka?“

„Nevím.“

„Aha… a babičku?“

„Ona umřela.“

„Dědeček?“Rozárka vrtí hlavou.

„Teta? Strejda?“Holčička stále vrtí hlavou. Poplakává. Kolik jí je, proboha?

Marcela se prkenně jako těhotná žena sesune na botník. No výborně. Jaké úžasné finále. Ruka jí bezděčně vylétla k hrudi.Já? A starat se o cizího spratka? To je nějaké nedorozumění, ne?Kanadský žert její povedené matky. OK, do zítřka už se stejně nic nevyřeší. Nemám na výběr, tak jaképak úvahy.

„No tááák… Neplač. Nějak to spolu zvládneme. Jen si musím vyřídit pár telefonů. Neboj. No tak… Ale musíš mi radit!“

Róza uplakaně přikývne.