Nakladatelství Šalvar

Ukázka z kapitoly "Co dělají s volným časem? A mají ho vůbec? Jak se baví? A umí to vůbec?"

Las Vegas. Zvenku šedivá můra, uvnitř jiskřivá krasavice. Kolem dokola poušť, za zdmi kvasící život. Rozzářenými dveřmi vstupujeme do světa noční zábavy, kde má čas i prostor svoji svébytnou podobu. Chybí tu rytmus střídání dne a noci, sezóny a útlumu. Jede se non stop. V okamžiku, kdy za vámi doklapnou dveře, ztratíte přehled o denní době a je vám rafinovaně omezena možnost svobodného rozhodování. Stáváte se zrníčkem na běžícím pásu a jak tak pomalu popojíždíte stále hlouběji do hráčské mašinerie jste lisováni a tlačeni, až pustíte i poslední chlup. Začíná to už u malých dětí. Za své žetony mohou v primitivních soutěžích vyhrát plyšové zvířátko. Vyhrávají všichni, kolem nás proudí řeka lidí s náručemi plnými medvídků a zajíčků. Procházíme špalírem hracích automatů. Blikání, jiskření, hluk, těla. Co chvíli se na někoho vysype ohromující řeka žetonů. Vpíjím se do tváří těch šťastných, ale berou to vlažně. Za ty dlouhé hodiny už tam naházeli tolik drobných, že se jim stejně vrací jen zlomek. Když tu dlouhou řadu míjíme, jedna paní se z vysoké židle zcela prozaicky vyvrátí a jak pytel se sesune na rudý, plyšový koberec. Rozpačitě se zastavíme. Ostatní hráči omdlelé věnují jen krátký pohled "nevydržela" a vrací se ke svým okénkům. Nuda. Jenže ta paní s sebou na zemi podezřele poškubává, oči v sloup, chrčení. Jako by epilepsie...? Neobratně jí vytahujeme jazyk, když se vedle vynoří uniformovaná krupiérka. "Vy jste lékařka?" "Ne." "Tak se té osoby laskavě nedotýkejte. Od toho tu máme personál," říká tónem, který by se hodil spíš k obvinění, že mrtvole vylamuji zlaté zuby. O pár metrů dál už nikdo z hráčů netuší, že se vedle právě odehrálo malé drama. Ač pod jednou střechou a v jedné místnosti, hrací stoly jsou zcela izolovány. Soustředění se upíná jen k jedinému bodu, ohraničenému kuželem světla, to co se odehrává mimo tento rámec už patří do jiného světa. Šedivě pravdivého, nudně skutečného, nesnesitelně reálného.

Los Angeles a Disneylandu jsme se zbaběle vyhnuli. Sea World v San Diegu by však přece jen mohl nabídnout i něco poučení? Postupujeme do stále hlubších pater podmořského akvária. Stojím, líčko na líčko, vedle kosatky...odspodu si prohlížím břicha pomalu proplouvajících žraloků...delfíni tu také předvádí mnohem efektnější kousky než ti chudáci, co se cmrndají po Čechách. Největší fronta však stojí před "ponorkou". V letáku čteme, že tenhle zážitek si máme skutečně rozvážit. Jsme-li nervově labilní, měli bychom si jej odpustit. Klaustrofobici a děti zejména. Zatímco čekáme v rafinovaně poskládané frontě, na televizních monitorech nás nažhavují seriózně vyhlížející svědci, kteří nám s odpovědnou vráskou u kořene nosu vysvětlují, že byli u toho, když v tom zatrachtělém bermudském trojúhelníku zničehož nic zmizela ponorka. Prostě se najednou přestala ozývat a bylo po ptákách. Dělali co mohli, ale marně. Naštěstí jsme tu my, bezva chlapíci a můžeme jim s tím pátráním píchnout. Pro zvýšení hodnověrnosti mluví nedbalým slangem - mezi náma námořníkama. Dovnitř pavilonu jsme vpouštěni ve dvacetičlených skupinách. Vede nás muž v uniformě a tváří se ustaraně. Hledat zmizelou ponorku není žádná legrace, to je jisté. V přetlakové komoře jsme rozmístěni na jakési spartakiádní značky. Ze stropu k nám ještě naposledy promlouvá varující hlas. Máme poslední šanci to vzdát. Fakt si to rozmyslete, nikdo vás nenutí !?! Stojíme v pozoru na svých značkách a tváříme se odhodlaně. Jdeme do toho. Bodejť by ne, po hodinové frontě. Další místnost je polokoule s promítacím plátnem po celém stropě. Usedáme do křesílek a po vzoru pilotů F1 si přes prsa připínáme popruhy. To nás budou roztáčet i hlavou dolů? Moje přezka byla nedbale zapnuta a okamžitě se to projevilo na centrálním displeji. Hlas z éteru mne přísně vyzývá k nápravě. Fakt, nic jim neunikne. Prvních pět minut se náš batiskaf nedramaticky noří do hlubiny. Kužel světla klouže prostorem a odhaluje dno, propasti, skály, ošklivé připlacatělé živočichy. Trošku to s námi houpe, ale v podstatě nuda. Hlas moderátora je dřímotný, pasažéři ukolébáni. Ta správná chvíle, aby se podle zlatých zásad dramaturgie do atmosféry přimísilo vzrušení. Trošku nám haprují čerpadla či co, občas to malinko drncne, ale máme zůstat úplně klidní, jen jsme na chvilku ztratili kontakt s mateřskou lodí, ale to je banalita. V hlase je cítit skrývaná nejistota, přehlušují ji násilné žertíky. Působí to velmi autenticky a kdybych tím všechno nepokazila, uznale zatleskám. Ohó! Něco se pálí, nějak se nám dovnitř valí kouř. Obraz na plátně se začíná prudce a přerývaně měnit. Nabíráme rychlost, neovladatelně narážíme do skal, řítíme se k propasti. Teď už to s námi mlátí skutečně nešetrně. Zarýváme prsty do madel a dostáváme chlapské herdy do zad. Hlas z amplionu vzrušeně drnčí a blíží se k prahu hysterie. Další rána, otočka, třasák, náraz do skály a prudký pád. Vtahuje nás podmořský vír. Zepředu jsou slyšet ženské ječáky, nějaké dítě v hrůze pláče. Náraz a zvuk prolamovaného kovového pláště, strop se rozestupuje a puklinou dovnitř začíná tryskat voda. Během několika vteřin jsme mokří jak myši, tahle hra je dokonalá. Když nás vcucl vír, padly v rychle se stupňujících otočkách i poslední bariéry. Ta tam je důstojná nadřazenost televizních diváků. Ozývá se táhlé vytí i hysterický chechtot. A pak najednou prudký střih. Vír nás vyplivuje na hladinu, všechno mírumilovně utichá, pohupujeme se na vlnkách Atlantiku a do oken se nám dere slunce. Na obzoru je vidět naše mateřská loď, vysíláme signál, jsme zachráněni. Z pavilonu vycházíme mokří, na dlouhou frontu u pokladen povzbudivě přikyvujeme. Teprve s odstupem mne napadá, jestli právě takový druh zábavy v sobě neskrývá ta nejzákeřnější rizika. Fiktivní nebezpečí, neexistující dialog, iluze vzrušení a výsledná ochota všemu uvěřit. Vskutku zdařilá manipulace.

Baseballové hřiště těsně před utkáním. Kolem hřiště pochodují majoretky. Zdálky mi připadaly exoticky pozoruhodné, zblízka překvapivě odporné. Jejich pochod mi víc než cokoli jiného připomíná pořadová cvičení bojové jednotky. Ani laškovné, koketní úbory to nezachraňují. Majoretky mají křečovitě upjaté výrazy, do kterých se promítá spíše soustředění než hravost. Místo řad běloskvoucího chrupu odpovědné vrásky. Vede je nějaká vyšší šarže, která rázně vyštěkává pokyny: "Levou vytrčit, obě předpažit, dvakrát zatočit, á raz dva, dva dva, tři dva...!" Těsně za nimi pompézně najíždí alegorické vozy, kolem kterých běhají maskoti týmů. Méďa a Kuře. Ti se pokoušejí bavit publikum roztodivnými taškařicemi a výkřiky. Kandidáti na místního starostu průvod hbitě využili k takové malé předvolební kampaňce. Mezi shromážděné diváky nechávají roznášet letáky se svým jménem a sliby, podpořenými hrstmi rozhazovaných bonbonů. Schéma je prosté. Sladké na jazyku - pozitivní emoce- vytištěné jméno kandidáta- volební hlas. Jen to voličům trošku komplikuje fakt, že bonbony obou kandidátů mají stejnou chuť i nevalnou kvalitu. Na závěr úvodní ceremonie kolem se sebevědomým úsměvem opřeným o prsa šestky, protančí jakože Barbie v doprovodu tupě svalnatého Kena. Chce se mi hlasitě hořekovat. Když na hřiště vbíhají hráči, jsou už diváci tak otupělí, že jim věnují jen vlažnou pozornost. Nic se nemění, ani když už je hra v plném proudu. Pravda, jde o druhou ligu a těch dramatických okamžiků je tu jako šafránu, ale stejně si neumím představit, jak u nás na fotbale celé rodiny rozbalují své pikniky a jen tu a tam věnují kontrolní pohled hřišti. Najatí baviči se pokoušejí udržet aspoň přijatelnou temperaturu hrstmi bonbonů vrhaných mezi publikum, v pauzách vybíhají maskoti, kteří působí tak snaživě trapně, že se stydím za ně. Pravidla baseballu naštěstí znám a celková úroveň utkání mi připadá velice dobrá. Jen v jednom se hluboce mýlím, Američané se nepřišli podívat na sportovní utkání. Očekávají show a ta se prostě příliš nepodařila.

Možná to není úplně správný názor, ale zábavu chápu především jako odpočinek a příležitost vypnout. Jestli se přitom bavím aktivně nebo pasivně už není tak důležité. O fenoménu zábavy v širších souvislostech však mluví kde kdo a chytřeji. Jde mi spíš o postižení zdrojů. Jakoby jich ubývalo. Jakoby byla stále nezřetelnější hranice mezi zábavou, rozptýlením a utloukáním času. Necháváme se bavit a nespokojeně brbláme. Jenže - jsme vůbec ještě schopni bavit se sami a jen tak?

Vzpomínám na dětství, které jsem částečně trávila na vesnici. Sledovala jsem bábičku a dědóška, kteří s postupně slábnoucím zrakem opouštěli knihy, televize je nebavila nikdy, nakonec ani nikam nechodili. Celé hodiny seděli u okna a pozorovali náves. Kdo kam jde, proč, s kým a za kým. Pokud z jejich hlediska pohyb objektů postrádal logiku, vytvářeli si vlastní scénáře a směle fabulovali. Komentovali cizí osudy a spoluprožívali tak bezostyšně, až mne to pobuřovalo. Jedno jim však nešlo upřít. Bavili se skvěle. Paradoxně jsem si na tyhle zážitky vzpomněla v jedné moderní americké rodině. Televize zůstávala nepovšimnuta, členové rodiny se však prali o místo u počítače. Příčinou byl internet. Vůči technickým novinkám pociťuji ostražitou nedůvěru, tady jsem však zakolísala. Oproti televizní obrazovce má totiž internet jednu úžasnou schopnost - dokáže zprostředkovat dialog. Je mostem k informacím, ale hlavně k dalším lidem. Představa, že v noci mohu zdrbnout děti s neznámou ženou v Austrálii, případně si vyměňovat názory s úplně cizím Afričanem, mi připadá opojná. Díky Internetu se svět stává jednou velkou návsí. Možná jsme na nejlepší cestě k převratnému objevu: Nejlepší zábava na světě jsou LIDI.