Nakladatelství Šalvar

Úryvek z knihy

- Který blb s tím nápadem přišel? rozhlíží se Marcela.

- Teď by horská služba vydala zákaz vycházení.

Z oken letištní haly v Heraklionu je podobný výhled jako z auta v myčce

Prší horizontálně. Postavy rvané větrem shrbeně přebíhají k přistaveným autokarům. Průvodci shánějí poslední klienty. Hala se pozvolna vyprazdňuje.

Marcela se Zorkou své matky kormidlují nikam mimo provoz na laviku. Mámy jsou tiché. Marie křečovitě zarývá prsty do Marceliny dlaně. Neznámé zvuky, jiný lom světla, neodhadnutelné vzdálenosti. Dráža si svuj batoh nese sama. Cítí se nesvá. Má pocit, že ji všichni pozorují. Stará bába s baťohem, proboha, není to trapas?

Zatímco se mámy usazují na lavičce, odcházejí dcery obhlédnout terén.

- Jestli takhle bude celých čtrnáct dní, tak to byl snad nejstupidnější nápad mého života, otáčí se Marcela k Zorce.

- Nebude. Neboj.

- Co dělají? Ani nemám odvahu se tam podívat.

Zorčin pohled se nenápadně odvrací od bičované betonové plochy. - Marie vytáhla chleba s řízkem, Dráža rozklepává pláštěnku.

- Zřejmě nám slepě důvěřují? musím si nejdřív ze všeho odskočit.

---

Marcela stojí opřená o umyvadlo a pátravě hledí do zrcadla. Tak jsme tady, oznamuje bezhlesně. To nás chceš dostat do kolen hned v úvodu?

Cesta krčí rameny. To záleží na vás, děvčata. Znáš mě. Chtěla jsi mě se vším všudy, tak čemu se teď divíš? Chybí ti troška jistoty? Ale v tom případě jsi vytočila špatné číslo! Rekreace! To je správná adresa.

Nechci žádnou rekreaci.

Ty ne. Já vím. Ale jak o tom přesvědčíš dvě staré dámy?

To kdybych věděla?

Ode mě žádnou pomoc nečekej.

Stačilo by přece míň přísnosti. Aspoň při startu

Ale? já se nedám naprogramovat? tím bys mě popřela.

Já vím?, bože. Vždyť já vím.

---

Marcela se odhodlaně otáčí zpět do haly. V žaludku cítí kámen. Pak nasadí suverénní masku a vykročí. Zná ji. Cesta je půvabný soupeř, jen trošku nevypočitatelný a zákeřný. V jednom je však spolehlivá. Slabost a bezradnost neúprosně trestá.

Všední, ničím nápadný obrázek. Poloprázdná italská pizzerie. Na zdech okrová tapeta, na ní zarámované fotografie Benátek. Kovové lustry jakože svícny, v oknech sušené květiny, reprodukovaná hudba. Vlídný personál s ruským přízvukem. U zadního stolu dvě sportovně vyhlížející dámy středního věku nad sklenkou červeného vína. Krátké zastavení v běhu, lidové prostředí, kde je nutno trošku zesílit hlas. Hlavní výhodou podniku je blízkost nádraží Praha Florenc.

Ty dvě už tu popíjejí skoro hodinu. Informace byly vyměněny, drby přetřeseny. Důvod, proč se sešly, se však nehmotně vznáší nad jejich hlavami. O tuhle schůzku požádala Marcela. Teď odhaduje, jestli už hovor dosáhl správné temperatury. Zamyšleně trhá sáček s cukrem.

- Nezdá se ti, že žiješ blbě?

- To snad každému, ne? Zorka vyčkává.

- Fakt nemáš pocit, že ti něco podstatného uniká?

- Lepší kolorit k filozofickým úvahám už sis vybrat nemohla.

- Co? Marcela se rozhlíží po lokále. Jo tak. Usměje se, pak se na Zorku pozorně zadívá. - Jaký teď máte vztah s matkou?

Zorka zvedá užaslý pohled. - To se ptáš vážně? Tohle téma spolu naposledy rozebíraly někdy na gymplu. Zhruba před čtvrtstoletím. Ačkoli bydlí každá v jiném městě, dráhy jejich planet se nikdy neodchýlily z dohledu. Už od patnácti, kdy spolu sedávaly v lavici, vysílají na stejné frekvenci.

- ?vlastně ne, zapomeň na to.

- Že ty čteš nějakou Collinsovou?

Marcela se uchechtne. - ?jen mě v noci něco napadlo? ale teď vidím, že je to asi pěkná blbost.

Zorka zpozorní. Tohle zná. Převratné noční myšlenky se ráno obvykle zaskví v celé své směšné stupiditě. Některé z nich se však houževnatě vracejí. Pobaveně čeká. Marcela pozoruje rozpouštějící se šlehačku. Mlčí.

- Hele, co se děje? Přece sis se mnou nedávala rande, abychom probíraly naše matky?

- No právě? najednou nevím, jak to podat, aby tě to neporazilo.

Zora se v židli pohodlně opřela. - Ty už jsi zase zamilovaná? dívá se pátravě.

- Né!

- Tak nějaký průšvih s Ondrou?

Marcela mává rukou. - O žádného chlapa tentokrát nejde.

- Ale? To začíná znít napínavě??

Marcela - 45, Sportovní, subtilní nakrátko ostříhaná blondýna s jemným obličejem a poněkud drsnějším hlasem i slovníkem. Ačkoli od dětství projevovala výtvarný talent, byla matkou Marií vedena spíš ke sportům - sport rovná charakter, umělci jsou podivíni. Dětství mezi kluky, pak sportovní třída. Výtvarné obory si ponechala jako hobby. Studium práv jí přineslo zálibu v přesném myšlení a mírný sklon ke skepsi. Po mateřské dovolené se pár let nudila jako podniková právnička. Porevoluční éra vyhovovala jejímu sklonu k riziku, opustila jistou profesi a založila soukromou realitní kancelář. Podruhé vdaná, z každého manželství jedno dítě, nyní dospělé. Vztah s matkou celoživotně ostražitý. Politika ji, s výjimkou prvního roku po revoluci, nezajímá.

---

- Tak o co jde? Zorčin pohled se na Marcelu pověsil jako kabát.

Marcela zatlačí lžičkou do šlehačky a potopí ji. Zvedne oči.

J- Mohla bys to svoje fitness na čtrnáct dní opustit?

- Záleží na tom?proč?

Marcela chvilku váhá: - Co kdybychom zase někam vycestovaly?

Zorka se usmívá. Kdysi, v prvních ročnících univerzity spolu procestovaly Balkán, pak přišla dlouhá pauza. Po otevření zavíčkované země se všechno vrátilo jako reálná výzva. Marcela cestovala s manželem, Zorka neměla s kým. Kdoví, jestli by to ještě uměla. Ale zní to lákavě?

- ?a dál?

- a vzaly s sebou tentokrát svoje? maminky?

- Koho?

- Naše dvě matky.

Zorka se pomalu napřimuje, s němou nevírou vrtí hlavou.

- Blbý? Marcela couvá. - Já jsem si to hned myslela. Zapomeň na to.

- No to?moment ?to jako myslíš? dobrý skutek? Někam do hotelu?

- To právě ne. Organizovanou turistiku bych vyloučila předem.

- Ale potom? jak?

- Po našem. Cesta se vším všudy, na divoko. Bágly na záda, stopem, spát kde se dá.

Zorka zatřese hlavou, jako by se chtěla probrat. - S babkama? Co to je za fór? Dovedeš si představit, jaké by to bylo?

- Šílený, přikyvuje Marcela.

- Tobě to nestačilo s dětma? Tohle by bylo ještě náročnější.

- To asi jo. Marcela se souhlasně usmívá.

Zorka mlčky míchá kafe. Pak jí v kabelce začne vyzvánět mobil.

Zorka - 45, . Střední postava, bruneta, krátké vlasy. Zevnějšek na první pohled nenápadný, v projevu však přirozeně výrazný. Tlumený temperament. Příjemně posazený mezzosoprán. V dětství byla vedena podle zásad skautingu, což v ní vypěstovalo doživotní odpor ke všem formám organizovanosti. Sportovní výchova ji přivedla ke studiu FTVS. Po absolutoriu si pár let zoufala jako učitelka tělesné výchovy na střední škole. Po revoluci založila soukromé fitcentrum. Vztah s matkou vždy korektní, v dospělosti začíná převažovat unuděný despekt. Po smrti otce příměs soucitu a netrpělivosti. Má dvě dospělé děti s jedním manželem, čehož občas lituje. Politicky stojí vpravo, v obecném smyslu pevně na zemi.